Otakar Lucak

JAK JSEM BÝVAL AMBICIÓZNÍ

Školka. Kluk s pusou otevřenou dokořán a oči uchváceně sledující práci popelářů. V hlavě pod čepicí jedno jediné přání. Stát místo nich na té malé stupačce.

Popravdě, až ani vlastně nevím, co mne na tom tak fascinovalo. Možná to, jak se vozili zvenku na náklaďáku a třeba pocit volnosti, který to celé doprovázel. Ale co vím zcela určitě, vypadalo to hrozně zakázaně. Dětskou hlavou se mi pak honily různé myšlenky: „Proč oni můžou a já přitom nesmím z okna auta vystrčit ani malíček?“

Kdyby se mohl stát zázrak a všechna ta dětská přání se z ničeho nic splnila, nevycházeli by dospělí asi z údivu. Všude kolem by to bylo plné kosmonautů, barbín, koníků, dětských herců a víl. Svět by ožil barvami a pohádkovými bytostmi, autíčky, kreslenými postavami a roztodivnými zvířaty. Rodičovské hlavy by se slily do jednobarevné šedi, z hroutících se představ o tom, čím jejich děti vlastně chtějí opravdu být. Na rozdíl od jejich vlastních představ.

Fantazie jsou nástroj, utvářející první kroky života, aby se později staly vodítkem věcí následujících. Naštěstí pro svět a pro nás všechny, to krátké dětské období fantazií není ničím pokřiveno a hlavně omezeno vědomím existence druhé strany mince. To se smí, to se nesmí, to se může a to ne. Tedy o té svazující realitě běžného denního života, přicházející vzápětí.

Dětské sny jsou jako chmýří. Dlouho nevydrží a snadno odletí. Zmizí v oparu nenávratných proměn času, hluboko, v úplném zapomnění. Těch pár snů, kterým se pak podaří přetrvat, je pak následně korodováno, obrušováno a přizpůsobováno našim běžným denním potřebám. A tak se z dobrodružné cesty na Měsíc stává cesta na rodinnou dovolenou a velký zářivý pohádkový balón je nenápadně a potichu nahrazen novým autem nebo něčím podobným. Snům jsou přistřihávána křídla tak dlouho, až se z nich stanou malí, přízemní slouhové. A na ty velké, nádherné a ve většině případů naprosto nesplnitelné sny, kvůli těm malým, denním starostem, úplně zapomeneme.

Popelářem jsem se nestal a na většinu svých dětských přání úplně zapomněl. Nedělá mi tedy pak žádný problém nadávat na popeláře, pokud si myslím, že si to zaslouží. Někdy zato, že neodvezli, co měli, jindy, že mi kuka-vůz blokuje cestu. Proč mne zdržuje? Něco mi kvůli tomu utíká. Musím vyřídit a stihnout to i tamto. Všechno je vážné a je přeci nutné starat se o sebe, o rodinu, o kariéru, o své zájmy. Získat větší prostor. Být v předu. Stihnou víc. Cíle přibývají a úkolů neubývá. A každá další schůzka může představovat nové možnosti.

Kdybych chtěl všechno, co jsem teď ze sebe tak vychrlil, nahradit jediným slovem, pak by znělo: „Ambice“. Nebo jinak. „Být ambiciózní“. Diagnóza stanovena. Pro mé okolí, asi žádné velké překvapení.

Přesto mne už delší dobu, tam někde vzadu, pronásleduje neodbytná otázka. „Jak dlouho se dá fungovat v takhle nastavených kolejích bez toho, aby se z člověka nestal robot svých vlastních přání a cílů?“ Těžko říct. Je totiž pak jedno, jestli jste otrokem dobrovolným, či z donucení. Ani jeden se totiž nedožije poklidného života a výsledků své práce v pohodě a ve zdraví.

Kdesi jsem zaslechl tvrzení, že ambice je nemoc, na kterou neexistuje lék. Nemyslím si to. Jsem přesvědčen, že zdravé ambice nemocí nejsou. Spíš naopak. Považuji je za jeden z hlavních motorů vývoje. A mohou-li přeci jen některé ambice být nemocí, pak určitě ty přehnané a nereálné. Ty by léčit jistě za to stálo. A že na to neexistuje žádný lék? Existuje. Lékem na přemrštěné ambice jsou čas a neúspěch. Ale i úspěch. Tedy i to, že se vám podaří dosáhnout toho, čeho jste si kdysi dávno předsevzali.

A je tu ještě jedna velmi efektní terapie. Tou jsou naše vlastní děti. Kdosi řekl něco, co se osobně pro mne, stalo poslední kapkou rozhodnutí, zastavit svůj vlastní úprk a shon: „Děti přichází proto, aby rodičům nastavili zrcadlo a přinutili je zamyslet se sami nad sebou.“

Asi teď přemýšlíte, jestli jsem se nezbláznil? Kam tím mířím? Že jsem byl a už nejsem ambiciózní? Ne, to určitě ne. Nemocný nejsem a ambiciózní jsem stále. Ale chci věřit, že už tak trochu jinak … pomaleji.

Přemýšlím, proč se mi vykládání o ambicích spojilo právě s povídáním o dětských snech. Nevím, třeba to spolu nějak souvisí. Ale ať je to tak, či onak, jsem rád, že se tak stalo. Začal jsem se totiž ptát sám sebe, proč jsem si ten svůj klukovský sen už dávno nesplnil? Bylo by přeci super, povozit se na „kuka“ voze. Domluvit tuhle eskapádu, by neměl být asi větší problém. Mám rozhodnuto. Na to stupátko si vyskočím. A byl bych hloupý, kdybych to neudělal.

Otakar Lucák, 16.3.2016

Otakar Lucák, 06.01.2016