Mám rád puzzle. Nemyslím tím to papírové, které se většina z nás pokoušela už někdy skládat. Mně osobně s mými dětmi, z toho tenkrát vyšel krteček a podruhé polovina mořské víly. Ta horní.
Puzzle mám rád z jiného důvodu. Jako princip. Jako systém skládání kousků něčeho neznámého, proměnného. Kombinování různě velkých střípků do podoby konečného obrazu.
Papírová puzzle jsou v principu velmi jednoduchá. Tím se proboha nechci dotknout kohokoliv, kdo tuto zálibu bere vážně. Jako svého koníčka. Naopak. Dovedu si i představit, jak jsou mnohá puzzle komplikovaná, a že může trvat dlouhé týdny, měsíce a snad i roky, než se tak složitý obrazec podaří dotvořit.
Chci říct, že jeho jednoduchost tkví v tom, že v krabici najdete všechny dílky skládačky a žádný tam nechybí. Máte tam navíc přibalenou i předlohu, která vám říká, kam je třeba jít. Cíl je tedy jeden. Jediný. Nikdy se neměnící a stále stejný obraz. Pak už je to jen otázka vaší trpělivosti a času, zda a kdy k němu dojdete.
To puzzle, o kterém chci mluvit, přináší život. V něm neexistuje žádná krabice s přesným počtem dílků. Není žádný stálý obraz a celé se to komplikuje až příliš velkým množstvím nabízených variant a možností, kam je možno jeden a ten samý dílek položit a výsledný obraz tím tak úplně změnit. Není ani žádný výrobce, který by vám poskytl garanci nebo radu, jak dílo dokončit. Závěrečným hororem je pak zjištění, že dokončené puzzle je součástí dalšího, většího a všechny z nich se navzájem proplétají a ovlivňují. Přesto máme neustálou snahu a touhu skládat více či méně přesné obrazy o všem kolem nás, co nás obklopuje.
A je tu ještě jedna věc. Jak to vše skládat, když jsme každý úplně jiný? Někdo potřebuje mít krabici s dílky plnou, jiný to striktně odmítá a skládá život jen tak, jak to zrovna přichází a padá. Říká se: “Měl štěstí/smůlu, byl v pravou/nepravou chvíli na pravém/nepravém místě“. Ale co kdyby ten samý člověk otočil své puzzle ve stejnou chvíli jinak, nebo jej přiřadil na úplně jiný konec skládačky, než původně zamýšlel? „Dva dělají totéž a není to totéž“, existuje další úsloví. Stejný dílek v jiných rukách. Jinak uchopený a uložený, přináší jiný výsledek.
Z principu věcí platí, že každý z nás, má snahu skládat ten svůj vlastní příběh co nejšťastněji. Některé jeho části jsou už dokončeny, na některých se pracuje, některé se povedly, jiné moc ne. Některé jsme v prostoru času museli rozbourat a přestavět. Z některých zůstaly jen trosky. Naše snažení je přitom trvale bombardováno nedostatkem vhodných stavebních dílků. A ty, které máme, se navíc k sobě často vůbec nehodí a ani nevíme, kam je přesně zařadit. Zbývá pak jediné. K dotvoření obrazu použít různé domněnky, představy a spekulace.
Výsledkem není nic jiného než křivé, unáhlené nebo mylné obrazy, o kterých býváme skálopevně přesvědčeni, že jsou to právě ony, ty pravé. Škody, které tenhle způsob stavění páchá, se pak napravují jen velmi těžko. A někdy to už ani nejde.
Když dokončíte koupené puzzle, můžete si ho na závěr dát pod sklo a pověsit na zeď. Je to jen otázka vkusu. A když skládačka nedopadne, nic se nestane. Skončí někde v šuplíku, ve skříni nebo v koši. Nikdo si toho ani nevšimne a nikomu to neublíží.
Špatné životní puzzle si ale za rámeček nedáme a vyvěšovat ho, to nemá s dobrým nápadem společného už vůbec nic. A přitom mohlo být vše jinak. Třeba jsme jen neměli dostatek trpělivosti. Něco jsme někde podcenili, nebo přehlédli. Možná jsme cestou, díky různým odbočkám, zapomněli, kam jsme vlastně chtěli dojít. Důvodem může být i to, že jsme neinvestovali dostatek práce, času, nebo si nezajistili dostatečný počet těch malých, zpropadených „puzzlíků“. Vymlouvat se ale na všechno možné kolem, by bylo jen zametáním a zastíráním vlastních chyb a špatných rozhodnutí.
Puzzle. Tak jednoduchá papírová hračka. Ale i ona může být důvodem k zamyšlení.
A chtít vytvářet ukvapené závěry a předobrazy pouze na základě jednoho jediného malého dílečku puzzle? To může udělat jen úplný blázen.
Otakar Lucák, 12.09.2014