Otakar Lucak
Můj sport
Můj život je skládačka různých světů. Podstatnou částí té skládačky je sport. Má úniková brána před stresem a každodenními starostmi. A díky tomu to pak při něm někdy tak vypadá. Z tenisové rakety se stává raketa s plochou dráhou letu a ze slovníku mizí všechny latinské výrazy.
Sportovcem jsem z principu. Proto jsem vyzkoušel snad všechny sporty. Některé závodně, jiné amatérsky. Mezi pár výjimek, které mne minuly, patří snad jen jízda na koni, curling a golf. Curling jsem nepochopil, golf uznávám. Na golf jsem zatím neměl čas. Už mám.
Daleko před všemi ostatními sporty jsou mé lyže a tenis.
Akrobatické lyžování
Sjezdové lyžování mne omezovalo a taky jsem na něj neměl vhodné podmínky.
Časem jej nahradilo akrobatické lyžování. Volnost, kreativita, hory, kamarádi. Nový svět, nový styl, západní sport, jiné oblečení. Čas se posouval a z původního nezávazného blbnutí a nadšení, se postupně podařilo lyžařskou Popelku prosadit mezi registrované závodní sporty. V době, kdy nikdo neměl tušení, že tahle lyžařská revolta přinese České republice jednoho z našich prvních zlatých olympioniků. Aleše Valentu. Zimní olympijské hry 2002 - Salt Lake City - a jeho známé trojnásobné salto s pětinásobným vrutem. Skok právem zvaný „Ledový dech“.
Skok smrti
Byl to ten samý Aleš Valenta, třináctiletý kluk, kterého jsme společně s dalšími akrobaty, učili skákat jeho první lyžařská salta do vody. Bylo to v akrobatickém areálu pískového jezera na kraji Ostravy. Skoky na lyžích do vody jsou způsob, jak bezpečně trénovat, než se jde na sníh.
Aleš o několik let později získal olympijské zlato. To zlato na jeho krku bylo zlatem pro všechny, kteří jsme u toho stáli od úplného začátku. Splnil nám tak sen, který jsme po večerech snili u čaje s rumem. Chtít něco víc? Těžko.
Rozdíl mezi mnou a Alešem je velký. Celé jedno salto a čtyři vruty. O tolik víc jich proti mně skákal. Tak to ale mělo být. Jinak by museli odborníci přejmenovat „Ledový dech“ na „Skok smrti.“ Na mou počest.
Tenis
Lyže jsou číslem jedna mých pohybových aktivit. Ale denním sportovním chlebem jsou mé fiftýny. Tenis se stal závislostí a ovlivnil celou mou rodinu. Denně obě děti trénink, pak turnaj. Syn prošel závodním tenisem přes tenisové centrum v Přerově a Prostějově až po velmi kvalitní ATP úroveň.
A moje tenisové poháry z amatérských soutěží, lesknoucí se v policích pracovny netuší, že mne kvůli nim v noci bolívají kolena. Hlavně to pravé. Tenis hraju i přesto dál. Dnes už jen díky zázračným kmenovým buňkám.
Golf
Nastalo nevyhnutelné. Utíkal jsem, ale neutekl. Golfový mor dohnal i mne. Příznaky této nemoci jsou pro znalé chronicky známé: první odpaliště, první boty, půjčené hole, kalhoty, svetr, vozík, drny, brnění v rukách, nejistota cizího prostředí, zelená karta, plasty ve vodě. A hlavně …. místo tenisových úderů je hlavní téma dne rozbor golfového švihu. Kdekoliv, s kýmkoliv, kdo k tomu má co říct.
Co dodat? Jen to, že až nyní jsem pochopil skutečný význam, jinak úplně běžného slova: „kdyby.“
